Historie Hvaru je velice rozmanitá. Archeologické nálezy v jeskyních Grapčeva a Markova svědčí o prehistorickém obydlení ostrova Hvar. V prvním tisíciletí př. n. l. ostrov osídlili Ilyrové. V letech 385 – 384 se na místě dnešního letoviska Stari Grad, usadila skupina řeckých přistěhovalců a založila tam osadu Pharos. Z tohoto řeckého názvu osady bylo odvozeno i pozdější jméno ostrova – Hvar. V polovině 1. stol. př. n. l. Římané již ovládali celý Jadran. Za Římanů, kteří původní ilyrské obyvatelstvo vytlačili do východní, nehostinné části ostrova, se Hvaru zvlášť nedařilo. V tomto období se rozšířilo pěstování vinné révy a velký význam měly i zdejší, dnes již neexistující kamenolomy.
V 7. století na ostrov Hvar přišli Slované a v 10.stol. se stal součástí chorvatského království. Od první poloviny 15. až do konce 18. stol. a zániku Benátské republiky ostrov byl pod nadvládou Benátčanů. V této době docházelo k největšímu rozkvětu a rozmachu ostrova. Rozvíjelo se zemědělství, obchod i architektura. Velký zisk zdejším obyvatelům ostrova přinášel vývoz ryb (nasolených sardelí a sardinek) a vína. Ostrov Hvar se stal hlavní benátskou námořní základnou a město Hvar jejím hlavním přístavem. Tak se město stalo důležitým kulturním a hospodářským centrem. Strategický a ekonomický význam celého ostrova značně vzrostl.
Po pádu Benátské republiky na ostrově dochází k střídání panovníků. Od roku 1813 až 1918 ostrov je součástí Rakouské říše. Dochází k intenzivnímu rozvoji obchodu, rozmachu mořeplavby a stavby lodí, budování nových přístavů a majáků. Od roku 1918 do 1921 ostrovem vládne Itálie, která se pokládala za legitimní dědičku zaniklé Benátské republiky. V roce 1921 se Hvar stává spolu s většinou jižní části východního Jadranu součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (pozdější Jugoslávie). Za 2. světové války jej opět obsadila Itálie. Po této válce patřil ostrov socialistické Jugoslávii. Od roku 1992 ostrov Hvar je součástí samostatné Chorvatské republiky.